Co mi dala vojna
Není nás už zas tak moc, co jsme museli strávit rok či dva v zeleném. Nebudu to nějak dramaticky rozebírat, ale podělím se s vámi o jednu věc, která mi utkvěla v paměti a kterou se dodnes řídím.
Na vojenské katedře jsme měli starého majora, byl to slušný chlap, který se k nám choval normálně. Občas nás i zkoušel z takových běžných věcí, jak poznat, kde je sever, jak číst v mapách a tak.
Pokud jste však začali svou odpověď slovy „já myslím“, přišla zdrcující reakce – „Myslet znamená hovno vědět“, což nám, všemožným budoucím matematikům, fyzikům, chemikům a jim podobným individuím, trénovaným na myšlení, připadalo docela legrační.
Pokud se ale nad tím zamyslíte, je to úžasná pravda. Určitě jste se s tím už setkali. Třeba obhajoba řidiče po autonehodě – já jsem myslel, že mám přednost. Kdyby věděl, že nemá, neboural by. I kdyby měl třeba zastavit, vystoupit z auta a jít se podívat na tu značku, co přehlédl, protože většinou je lepší se blbě zeptat než se chytře tvářit. A to je ta druhá z věcí, kterou jsem si z vojny přenesl do civilu.
Určitě nikoho nenabádám, aby přestal myslet, naopak. I pro mě je myšlení něco jako dýchání. Ale nezapomínejte u toho i vědět. Je to těžké, doba je rychlá a někdy na ověřování nezbývá čas, vše se zrychluje.
Ale vraťme se k tématu našeho webu – opravdu víte, co máte ve své síti, víte, zda máte ošetřeny nejhorší zranitelnosti a víte, co se vám tam skutečně děje?
Nebo si to jen myslíte?
Příště si řekneme, co by se s tím dalo udělat.